Trainee v Bruselu: O zlomeném deštníku (21. díl)

Máte-li rádi sluníčko, rozhodně si pro své letní putování vyberte jinou zemi, než je Belgie.

http://www.rubbishfree.co.nz/blog/

Belgičané se totiž v červnu a červenci natolik věnovali fotbalovému mistrovství, že letos úplně zapomněli pozvat na návštěvu tolik očekávané léto. Teplé a slunné počasí tak někde na cestě zabloudilo, a namísto Beneluxu si začátek druhé poloviny roku rozhodlo užít v nedaleké Skandinávii.

Deštník je v těchto dnech nezbytným společníkem pro delší distance pod otevřeným nebem a rovněž nejprodávanějším artiklem všech obchodníků. I když pokud se k přívalu dešťových kapek přidá i vítr, je deštník spíše na obtíž. Celkem jednoduše se proto dají rozeznat bruselští starousedlíci od místních greenhornů a turistů.

Zatímco místní volí kvalitní, nepromokavý kabát a rychlou chůzi, greenhorni a turisté svádí boj s větrnými a deštnými mlýny. Deštník se proto většinou nachází v nedeštníkové poloze a připomíná spíše kouzelnou hůlku, s níž se její majitel snaží zastavit přívod dešťových kapek z nebes.

Harry Potter by tak měl ze svých bruselských kolegů upřímnou radost a určitě by je s radostí pozval na lekci zaklínadel do školy čar a kouzel v Bradavicích. Místní sice k nebesům pronášejí nejrůznější zaklínadla, žádná zatím ale bohužel nezabírají.

Jako chodec si tak většinou musíte dávat velký pozor, aby vás na cestě na důležitou pracovní schůzku některý z deštníku náhodou nepropíchl. K tomu je nutné opatrně našlapovat. Bruselské chodníky totiž zřejmě navrhoval architekt milující vodu a místo toho, aby z chodníků voda odtékala, se na nich naopak koncentruje.

V ulicích se tak během deštivých dní vytváří hned několik potůčků, potoků i řek. I přestože dámy nosí na svých nohou lodičky, rozhodně jim to plavbu po bruselských chodnících nijak neusnadňuje. Ba naopak. Na své by si jistě přišly i "žabky". Ale ty se bohužel k tmavému obleku příliš nehodí, a pokud venku panuje "letních" třináct stupňů, je v nich celkem zima.

Těžký úděl bruselského chodce pak občas dokoná nepozorný cyklista, který ve snaze ujet před dešťovými kapkami na své pouti po Tour de Brussels občas vjede do hluboké kaluže, čímž se podělí o její obsah se svým nejbližším okolím. Následky si asi každý dokáže představit sám.

Otevřená zlomenina deštníku

Já osobně zatím bohužel patřím k bruselským greenhornům a spolu s turisty se řadím do skupiny hlupáků, kteří se snaží poručit větru a dešti s křehce kovovou konstrukcí deštníku s kouskem látky na něm. Čtyři měsíce tahle taktika celkem fungovala, k čemuž výrazně pomohlo i nadstandardně teplé jaro, které přineslo větší než malé množství slunných dní.

Až letní deštíky ale naplno prověřily středoevropanův deštník a vyzvaly ho na přímý souboj. První dny jsem se úspěšně bránil, seč jsem jen mohl. Pár dešťových kapek člověk přeci jen schytá a mokro v botech deštník bohužel zachránit neumí. Jinak ale má taktika s deštníkem vyšla do posledního puntíku.

Když si ale průtrž mračen vzala na pomoc i silný vítr, deštník se rozhodl kapitulovat. Nejdříve se mi z ruky snažil uletět někam do teplých krajin, ale jeho pokus o útěk jsem úspěšně zachytil. Sice jsem přitom byl mokrý úplně stejně, jako bych žádný deštník v ruce neměl. Ale člověk občas musí něco obětovat.

Další pokus o útěk mého zeleného deštníku ovšem skončil vážným zraněním mého "nejlepšího kamaráda za deštivých dní". Několikačetná zlomenina drátků a propíchnutá látka na vrchu nevěstily nic dobrého. I když jsem rychle doběhl do kanceláře, snažil se mu dát první pomoc a dělal všechno proto, aby mi odpoledne na cestě z práce mohl zase dělat věrného společníka, bylo to marné.

Promočený na kost jsem ale cestou z práce zjistil, že rozhodně nejsem jediný, komu jeho deštník definitivně vypověděl služby. Z každého odpadkového koše totiž trčely minimálně dva "zontiky", které dle prvního pohledu jasně říkaly, že už mají své nejlepší dny za sebou. Takže příště nepromokavý kabát, holínky a hurrá do práce!

Co Vy na to, pane Junckere

Kromě boje s dešťovými kapkami a běžné pracovní náplně jsem měl v minulém týdnu možnost se rovněž zúčastnit takzvaného World Café (česky volně řečeno "světové kavárny". Podstatou World Café je dát dohromady několik lidí (tentokrát stážistů), kteří v malých skupinkách během omezené doby diskutují různá témata.

S každým novým tématem se člověk přesune k dalšímu stolečku, kde s novými lidmi navazuje na předchozí diskuzi. Tu vždy uvede tzv. hostitel, který nově příchozí informuje o hlavních bodech předchozí debaty u jeho stolečku. Potom už ale záleží pouze na jednotlivých účastnících, jakým směrem se samotná výměna názorů vyvine.

Spolu s dalšími stážisty byla hlavním jmenovatelem našeho World Café budoucnost Evropy. Během tří kol diskuze jsem tak měl jedinečnou možnost spolu s lidmi z Irska, Rakouska, Británie, Litvy, Estonska, Německa, Francie, Španělska či Řecka debatovat o současných problémech mladé generace, jejich možných řešení a také vizi EU, v níž bychom chtěli v budoucích letech žít.

I když každý z účastníků vyrostl v jiné zemi a jiné kultuře, mluví jiným jazykem, má jiný způsob uvažování a žebříček hodnot či studoval na vysoké škole jiný obor než všichni ostatní, většina závěrů a diskuzí měla mnoho společného. Názor na současné problémy a způsob jejich řešení je podobný, a tím, že je každý z jiného koutu Evropy, obohatil diskuzi o zajímavou a originální myšlenku.

Výsledkem této "kavárenské" diskuze pak bude report, který bude adresovaný přímo novému předsedovi Evropské komise, kterým by se již zítra měl stát Lucemburčan Jean-Claude Juncker. Devětapadesátiletý politik (a jeho tým) poté bude mít 15 dní na to, aby se k našim závěrům vyjádřil a poskytl nám na report svůj názor.

Uvidíme, do jaké míry vezme pan Juncker tuto zprávu vážně, a bude se jí zabývat. I tak bylo ale velmi zajímavé a přínosné být součástí diskuze s ostatními stážisty a bavit se o otázkách, o niž člověk sám většinou moc nepřemýšlí. Tak snad naše evropská budoucnost bude více příznivá, než je její současná realita.

Belgie žije fotbalem

Světový šampionát ve fotbale včera v Brazílii vyvrcholil svým finálovým zápase, v němž naši západní sousedé z Německa porazili Argentinu 1:0. Zajímavý zápas, který rozhodl gólem v prodloužení talentovaný středopolař Mario Götze, byl povedenou tečkou za maratonem čtyřiašedesáti zápasů nejlepších světových celků.

Měsíc trvající svátek fotbalu přitáhl pozornost celého světa a znovu se dokonale ukázalo, jakou má sport sílu. Samotný fotbal sice nedokáže vyřešit globální problémy lidstva ani lokální problémy jednotlivých států. Na druhou stranu rozdává lidem naději a radost a vzbuzuje v nich emoce, které ve všedních dnech tak nějak chybí.

Fotbalový šampionát tak například na jeden měsíc dokázal sjednotit celou Belgii, zemi plnou kontrastů. I když se tu politické strany hádají o budoucí složení vlády, Vlámové se chtějí osamostatnit, Valoni jsou zadlužení až po uši a do toho všeho tu pobíhá spoustu imigrantů z celého světa, kteří přišli do Belgie najít své ztracené štěstí.

Hazard, Courtois, Kompany a spol. ale všechny rozhádané Belgičany navlékli do ďábelsky červených dresů a posadili je před televizní obrazovky. Všichni Belgičané si pak společně vychutnali jízdu talentovaného týmu ze základní skupiny až do čtvrtfinále, v němž je nejtěsnějším výsledkem 0:1 poslali domů na starý kontinent pozdější finalisté z Argentiny.

I když Belgičané nehráli ten nejpohlednější fotbal, měli štěstí na "papírově" jednoduchou skupinu a jejich výkony měly k potenciálu hráčů poměrně daleko, dokázali si získat srdce 11 milionového národa i všech cizinců, kteří tu bydlí. Bruselské noci po belgických zápasech sice byli hlučnější, než by si unavený člověk přál, bubnování fanošků a troubení automobilů člověk Belgičanům upřít nemůže.

Takže díky moc, milí Belgičané, za skvělý zážitek. Za dva roky na evropském šampionátu v sousední Francii to určitě dotáhnete ještě o kousek dál k vytoužené medaili!

Ukradený nákupní vozík

Při mém posledním nakupování se mi podařilo celkem velké faux pass. Ještě než jsem se svým nákupním košíkem zamířil k pokladně zaplatit útratu, tak jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl koupit mléko. Košík jsem proto nechal košíkem, doběhl jsem koupit jedno "krabicové" a vydal se zpátky ke svému košíku.

Ve frontě u pokladny jsem ale zjistil, že obsah košíku je nějaký prázdný. "To jsou dneska lidi, když už kradou věci i ze zaparkovaných košíků," pomyslel jsem si sám pro sebe. Když jsem ovšem po pár sekundách odhalil, že uvnitř košíku chybí nejen to, co tam mělo být, ale zároveň tam přebývá i to, co by tam být nemělo, konečně mi došlo, co se vlastně stalo.

Omylem jsem cestou k pokladně sebral košík úplně někoho cizího! Košík jsem proto po chvilce nenápadně vrátil na místo, kde jsem ho předtím našel, a s "mým" košíkem se vydal zpátky k pokladně. Pokud mě při mém manévrování někdo viděl, asi z toho musel mít náramnou legraci. To už se ovšem nedá tvrdit o majiteli "ukradeného" košíku.

Naštěstí jsem ho ale nikde nepotkal, a tak se nepříjemná konverzace v jazyce, kterému nerozumím, nakonec konat nemusela. I tak se mu ale na dálku omlouvám, jelikož být v jeho kůži, rozhodně bych nebyl dvakrát nadšený. Ale doufám, že si stejně jako já jenom odběhl pro nějakou položku na svém nákupním seznamu, a když se vrátil zpátky, svůj košík našel na pravém místě :)