Trainee v Bruselu: Pohádka o Gentu (11. díl)

I když jsou Bruggy všeobecně považovány za nejhezčí belgické město, přece jen se ve Vlámsku, Valonsku i zbytku této země najde ještě krásnější místo.

Nábřeží GrasleiJiří Poláček

A kde že se toto místo nachází? Zhruba pětapadesát kilometrů západně od Bruselu na soutoku řek Šeldy a Leie, přibližně někde mezi Bruggami a Antverpami. Přesně tam totiž již od nepaměti leží třetí největší belgické město Gent - moderní evropské město s bohatou světovou historií.

Ta se datuje až do doby železné a kamenné, kdy zde Keltové založili osadu Ganda ("soutok řek"). Odtud také pochází dnešní název města Gent (holandsky), respektive Gand (francouzsky). Výhodná geografická poloha se v průběhu věků líbila mnohým národům, a tak se tu po Keltech postupně vystřídali Římané, Frankové, Vikingové a za druhé světové války samozřejmě i nacisté.

Od minulého léta ale Gentu, stejně jako celému zbytku země, vládne král Filip Belgický, celým jménem Filip Leopold Ludvík Marie. Ještěže pan král používá jen první jméno, jinak by si jeden mohl myslet, že má Belgie tři krále a jednu královnu k tomu. Lépe na tom ale nejsou ani Filipovi děti, které také dostaly čtyři (první dcera a první syn), respektive pět jmen (druhá dcera a druhý syn). No ještě si se svými jmény princové a princezny užijí své...

Svého vrcholu dosáhl Gent ve středověku, kdy patřil k nejbohatším a největším městům severní Evropy. V tomto období se rovněž v Gentu stavělo ostošest a vyrostla zde řada významných budov a stavení. O ně se navíc místní důkladně starají, za což byli v letech 1998 a 1999 odměněni zapsáním na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Pěšky nebo na kole?

Kromě bohaté historie se Gent může pochlubit i titulem "město kol". Jakmile totiž člověk opustí vlak a budovu místního nádraží, okamžitě se ocitne ve společnosti tisíců kol různých barev, velikostí, historie, příběhů a majitelů. Další desetitisíce bicyklů pak brázdí gentské ulice, v jejichž sedlech se prohánějí nejen místní studenti a omladina, ale i střední a starší generace. Kolo tu zkrátka využívají všichni, až se člověk diví, proč to u nás nemůže fungovat podobně?

Turisté si ale s sebou kola většinou nevozí, a tak na cestě do historického centra města mohou využít buď místní tramvajovou linku číslo 1, anebo se spoléhat na vlastní nohy. Jelikož v sobotu svítilo sluníčko, člověk měl po ranní cestě vlakem stále spoustu energie a po svém boku příjemnou společnost dalších spolustážistů, padla volba na dvounohý pohon.

Za necelou půlhodinku, během níž je možné prodiskutovat spoustu nezbytných příběhů a zážitků, vás otevřenou náručí přivítá kostel svatého Mikuláše, jedna ze tří nejvyšších věží Gentu. Návštěvu kostela můžu vřele doporučit, a to i v případě, kdy není člověk věřící. Impresivní budova totiž nabízí nádherné a zachovalé interiéry, které doslova berou dech. Při koncertech sboru tu díky místní akustice jistě musí být nepřekonatelná atmosféra, při níž mrazí v zádech.

Když se romantikou nešetří

Hned naproti svatého Mikuláše se do výšky jednadevadesáti metrů tyčí zvonice Belfort, která každou čtvrthodinku do dáli ohlašuje přesný čas. Aby tento zvuk místním příliš nezevšedněl, mění se tón zvonice každé dva roky na Velikonoce. Nevím, jestli je to zrovna případ letoška, ale možná to během své stáže v Belgii ještě vypátrám.

Díky své takřka stometrové výšce nabízí zvonice nádherný výhled do celého města i širokého okolí. Vstup ale doporučuji pouze fyzicky zdatným a prostorově nerozměrným jedincům. Úzké točivé schody vedoucí vzhůru a útlý balkón na samém vrcholu jsou totiž poměrně diskriminující. Pokud ale investujete 6 euro za vstup (respektive dvě, pokud vám je méně než 26 let), rozhodně svůj vklad zněkolikanásobíte.

Cestou vzhůru můžete obdivovat desítky zvonů, které v Belfortu během jeho dlouhé historie kdy hrály. Na samém vrcholu pak čeká nezapomenutelný výhled, na který by se člověk vydržel dívat několik hodin. Každá ze stran zvonice navíc nabízí unikátní pohled, takže se tu člověk opravdu nenudí. Pohled z ptačí perspektivy prostě stojí za to.

Středobodem gentského vesmíru je ale nábřeží Graslei, které po obou stranách lemují typické cechovní domky. Nádherný obraz, který se člověku před očima maluje doslova každou sekundu, v níž se tato scenérie mění. Řeku Leie tu brázdí desítky lodí, na břehu kromě holek modrookých sedí i holky a kluci s ostatními barvami očí, a vzduchem se lyne vůně jara. Romantikou se tu rozhodně nešetří, a je to tak dobře.

Teroristé na lodi

Opodál nábřeží Graslei se nachází gentská radnice, před kterou je možné zakoupit a ochutnat místní specialitu - gentské nosy. Jedná se o do fialové barvy zabarvené želé kuželovitého tvaru, jehož dominantní chutí jsou maliny. Na svůj pravidelný jídelníček tuto sladkost asi nezařadím, ale pro jednou jsem si opravdu osladil život o trochu víc.

Další dominantou města je hrad Gravensteen, který byl postaven ve 12. století. Ve svém životopise má Gravensteen zapsán spoustu povolání. Kromě sídla králů totiž hrad sloužil i jako soudní budova, vězení nebo továrna. Od úplného úpadku a plánované demolice na konci 19. století ho ale naštěstí zachránila místní radnice, která ho zrekonstruovala do původní podoby. A to včetně hradeb, které se během desítek let chátrání úspěšně rozkradly, a posloužily ke stavbě místních domků.

Nejkrásnější výhled na hrad nabízí hladina řeky Leie, na níž je možné vplout na některé z místních loděk. Během čtyřicetiminutové plavby je toho k vidění opravdu hodně a člověk občas neví, na co se dívat dříve. Doprava, doleva, dopředu nebo snad dozadu? Každý z pohledů má co do sebe, až z toho bolí za krkem. Architekti v Gentu zkrátka odvedli kus dobré práce a za to je jim potřeba poděkovat.

Ne všichni jsou ovšem z lodí brázdící místní kanály zrovna dvakrát nadšení. Na jednom z domů je tak možné zahlédnout anglicky psaný nápis "Lodní turistika - hlučný terorismus". Bydlet na břehu řeky s sebou bohužel kromě nádherného výhledu a možnosti dát si ranní kávu nebo večerní sklenku vína v romantickém duchu nese i negativa v podobě neohleduplných turistů.

Je to zkrátka daň, kterou všechna turisticky oblíbená města musí platit z příjmů, které každý den získávají od cestovatelů z celého světa. Jestli se to vyplatí, to už si jednotlivé turistické destinace musí spočítat samy. Příručku správného chování by si ovšem zasloužili přečíst i všichni turisté, ať už jsou z Asie, Afriky, Ameriky nebo Evropy. Na návštěvě se člověk taky většinou chová slušně a uctivě, tak proč by to nešlo i během cestování?

Narozeninové pivo chutná sladce

Kromě kostela svatého Mikuláše se Gent pyšní i dalšími dvěma přenádhernými církevními památkami - katedrálou svatého Bavona a kostelem svaté Anny. Až se skoro nechce věřit, že na pár metrech čtverečních nedaleko od sebe stojí tři tak obrovské, dechberoucí a krásné památky. Všechny navíc rozhodně stojí za návštěvu, jelikož interiéry vypadají tak, jako by je včera zrovna někdo dokončil. Zkrátka umělecké dílo.

Po návštěvě všech těchto památek ale člověk dostane žízeň, a jelikož se domů nikomu ještě příliš nechtělo, sluníčko stále příjemně hřálo a nálada byla nastavena na tu správnou vlnu, odměnili jsme se pintou oroseného belgického piva na nábřeží Graslei. Plni dojmů jsme si užívali pozdní odpoledne, vyprávěli si své dojmy a nasávali všudypřítomnou energii.

Ještě jednou díky moc za skvělou narozeninovou společnost, Kajo, Jamesi, Csábo, Victore a Jimmy. Bylo mi ctí si s vámi v Gentu místo dortu dát narozeninové pivo, které i přes svou hořkou chuť chutnalo dokonale sladce. Gent je opravdu nejhezčí belgické město, které poráží i vyhlášenější Bruggy. 

I když jsou obě města nádherná, Gent řadím přeci jen o trošičku výš. Člověk se tu nemusí na každém metru tlačit o místo s další desítkou turistů, místní obchodníci se vás nesnaží okrást díky předraženým cenám čehokoliv a místo labutí tu můžete obdivovat želvy. Město si tak člověk může daleko více vychutnat a užít, a dělat zrovna to, na co má zrovna chuť. A to se mi v Gentu podařilo dokonale.

Velké vlakové dobrodružství

Na závěr našeho putování nám ale Gent nabídl také negativní zážitek. Vlak zpět do Bruselu totiž měl pěti, deseti a nakonec i patnáctiminutové zpoždění. Po akademické čtvrthodince se z místního rozhlasu ozvalo hlášení v holandštině, které nám naštěstí přeložila mladá belgická studentka čekající na ten samý vlak. "Vlak má zpoždění, ale nikdo neví jak dlouho. Už by ale měl být na cestě a o všem nás budou z rozhlasu zase dál informovat," prozradila nám.

Mezitím ale vlak směřující do Bruselu změnil na nádraží nástupiště, na něž měl přijet. Od původního času odjezdu uplynula dobrá půlhodinka, a vlak stále nikde. Až jsme začali litovat, že jsme na nábřeží nezůstali o trošku dýl. Obzvlášť, když v době našeho odchodu dorazil mladík s kytarou, a podle první písničky, kterou nám na rozloučenou předvedl, se nemuselo jednat o vůbec špatný koncert.

Když už se konečně k nástupišti číslo osm blížil vlak, vběhli na nástupiště místní průvodčí a z plných plic křičeli číslo tři v holandštině, doprovázené stejným gestem na jejich pravičce. Co teď? Nastoupit do vlaku, který by měl směřovat do Bruselu, nebo věřit místním průvodčím a risknout nástupiště číslo tři? Nakonec jsme se rozhodli přesunout své unavené nohy na "trojku" a vyčkat na vlak tam.

Tato strategie se nakonec ukázala býti úspěšnou, a po pětačtyřicetiminutovém čekání jsme se konečně dočkali vytouženého vlaku. Navíc v něm zbylo i pár volných míst, a tak jsme je rychle obsadili. S turisty z Japonska bych je v tu chvíli nevyměnil ani za ten nejmodernější foťák, který se jim houpal kolem krku. Jsou prostě chvíle, kdy peníze neznamenají vůbec nic, a celý tenhle výlet do Gentu byl zrovna přesně takovou.

Belgické chrochtání

Holandština je v českých a luzích a hájích považována za jeden z nejvtipnějších, nejdivnějších a nejhůře znějících světových jazyků. Však také existuje nespočet vtipů a historek o chrochtajících Nizozemcích. V Maďarsku ale jako o "řeči prasat" hovoří o jiném, světově daleko rozšířenějším a oblíbenějším jazyku - francouzštině.

Ptáte se sami sebe proč? Francouzština je přeci nádherný romantický jazyk, tak proč jej srovnávat s řečí prasat? Kamarád Csába mi to vysvětlil jednoduše. "No přeci protože Francouzi tak často říkají oui, oui, oui," rozesmál všechny přítomné patriot z Egeru. Chudáci Belgičané to se svým původním jazykovým vybavením mají ve střední Evropě hodně těžké.....